Příběhy
O třech kobylkách
Nevím, jak mám začít tak to zkusím nějak od začátku. Jeden náš skoro soused má koně. Dřív je měl doma a holky, které se o ně staraly je vodily do malého výběhu mezi bytovky a jezdily s nimi na vyjížďky kolem našeho domu. Já koně milovala už od malička, ale zatím jsem neměla příležitost se s nimi blíže seznámit. Věděla jsem, že jedna z kobylek se jmenuje Borka. Byla to světlá hnědka s tmavou hřívou a ocasem a bílou ponožkou na levé zadní noze a lysinkou na čele. Byla hezká. Líbila se mi.
Když mi bylo deset narodilo se Borce hříbátko. Byla to kobylka. Ryzá s hvězdou na čele a bílou spěnkou na pravé zadní noze. Jmenovala se Boneta. Jednou si naše parta hrála u nás pod kopcem a najednou šly dvě holky s koňmi. Jedna vedla Borku, která byla osedlaná a druhá vedla Bonetu. Když došly na pole, první holka nasedla na Borku a druhá pustila Bonetu z vodítka. V poli byl výkop. Borka ho přeskočila, ale Boneta, protože byla ještě malá se bála a nemohla ho přeskočit. Ta holka co jí vedla stála na druhé straně výkopu a řvala na ní, ať dělá a přeskočí to. Boneta se bála a nepřeskočila. Ta holka jí najednou řekla:,,Tak ahoj." a ještě jí zamávala a odcházela za Borkou. Boneta začala jančit, když viděla, že její máma odchází pryč a ona za ní nemůže. Začala řehtat jako šílená a lítala po křižovatce sem a tam. Byla hrozně vyděšená. Říkala jsem si, pane Bože jak může to hříbě tady nechat běhat po silnici a klidně si odejít? Vždyť jí může srazit auto. Tenkrát jsem o koních věděla jenom to, že mají čtyři kopyta a řehtají a i tak jsem poznala, že to co udělala ta holka je největší blbost. Pomalu jsem šla k Bonetě. Myslela jsem, že jí třeba uklidním. Přibližovala jsem se k ní a mluvila na ní. Dívala se na mě vytřeštěnýma očima. Já to s koňmi neuměla a nevěděla jsem co mám dělat. Pokusila jsem se jí chytit za ohlávku, ale ona ucukla a běžela s řevem na druhý konec křižovatky. Takhle tam lítala pěknou chvíli a tu holku ani nenapadlo, že se asi bojí. Naštěstí tam potom přišel nějaký pán a Bonetu chytil a uklidnil. Pak si zavolal tu holku a vynadal jí a řekl jí, že to klidně řekne majiteli a on jí vyrazí. Potom teprve ta holka vzala Bonetu na vodítko a pomohla jí přes výkop. Za pár měsíců musel majitel koní pro ně vybudovat na konci města ranč a přesunout je tam, protože jeho sousedi je nenáviděli. Potom jsem koně dlouhou dobu neviděla. Tahle příhoda mi ale uvízla v paměti.
Tři roky potom jsem s kamarádkou chodila na ranč dívat se na koně k ohradě. Zjistila jsem, že rok po Bonetě se Borce narodilo ještě jedno hříbátko. Byla to zase kobylka. Tmavá hnědka bez odznaků a jmenovala se Brauný. Dokázaly jsme tam s kamarádkou hodiny stát u ohrady a dívat se na koně. Oblíbila jsem si Bonetu. Byla hrozně hezká, ale zkažená. Kousala a kopala a já krátce na to zjistila, proč je taková. Ta holka co jí tenkrát nechala běhat po silnici jí totiž od majitele dostala k narozeninám. Sice neoficiálně, ale byla jako její a ona se o ní starala a rozmazlovala jí. Všechno jí dovolila a Boneta si myslela, že může všechno. Jak ale dospívala tak jí najednou začala zase všechno zakazovat a Boneta byla bita za to co se jí zdálo normální. Proto se z ní stala zlá kobyla. Mě to nevadilo. Jednou jsem jen tak něco zkusila. Rozběhla jsem se podél ohrady a zavolala na Bonetu:,,Bony, poběž!" a ona běžela za mnou, v očích měla nesmírně veselý výraz a uši nastražené. Byla jsem dojatá. Takhle jsme se tam spolu okolo ohrady honily každý den co jsem tam za ní chodila.
Rok potom jsme s kamarádkou začaly na ranč docházet oficiálně. Starala jsem se o koně a zažívala krásná dobrodružství s ostatními děcky co tam chodily. Začala jsem také jezdit. Moje první kroky v sedle vedla Borka. Bylo jí už osmnáct a měla jen jednu plíci, protože kdysi měla zápal plic a jednu jí museli vzít, ale byla stále plná energie, výborná učitelka a také byla strašně hodná. Byla to nejhodnější kobyla jakou jsem kdy poznala. Mohla jsem jí podlézat pod nohama, dělat s ní co jsem chtěla a ona se ani nehnula.
Ježdění mi ale vůbec nešlo. Už trvalo hrozně dlouho co jsme se učili jezdit a já a ještě jedna holka, se kterou jsem se později stala nejlepší kamarádkou jsme pořád nic neuměly. Byly jsme pomalejší a to se začalo projevovat na vztazích v partě. Ostatní holky byly favoritky. Šlo jim to hned a ony to věděly. Začaly si o sobě něco myslet, začaly mě šikanovat. ,,Majitelka" Bonety nás trénovala v jízdě. Myslela jsem si, že tenkrát na křižovatce s Bonetou jen udělala chybu. Byla to ale také namyšlená holka. Neustále mě shazovala a říkala mi, že se nikdy nemůžu naučit jezdit, protože k tomu nejsem. Že prý na ty koně ani nemám lézt. Cítila jsem se méněcenná, ale stále to ještě šlo a držela jsem se.
Borka měla mít ještě jedno hříbě jenže jak už byla starší tak ho neudržela. Už nemohla mít hříbata. Ale pořád nás mohla učit. Jednou přijel na ranč jeden muž vypálit Bonetě a Brauný značky. Říkal majiteli, že má hřebce, kterého musí dát pryč a chtěl by od něj hříbě. Náš majitel mu ukázal Borku a řekl, že ona dává hříbata podobná hřebci. Ten muž jí chtěl hned koupit. Pan majitel mu jí nejdřív nechtěl prodat, ale pak zjistil, že se jí může dobře zbavit tak mu řekl, že mu jí tedy prodá, že ona mu to hříbě určitě dá. Prodal mu jí za mizerných pět tisíc. Dobře věděl, že Borka mu žádné hříbě nedá. Ten muž jí připustil a ona steskem po domově a také tím, že už hříbě nemohla unést zemřela. Nikdy jsem mu tohle neodpustila. Brauný v té době už byla na výcviku v sousední vsi a tak Boneta zůstala u nás sama. Byla nešťastná. Nikoho kolem sebe nechtěla. Šla jsem k ní a objala jí, ale ona mě chytila zuby za rameno, zvedla mě ze země, kousek poponesla a pak mě odhodila. Nezlobila jsem se na ní. Bylo jí jen smutno a myslela, že za to taky můžu. Ostatní holky, ty namyšlené říkaly, že je to svině.
Boneta byla na ranči pár měsíců sama a pak majitel přivezl valacha Soneta. Byl to menší koník. Dost problémový. Já jsem přirostla k Bonetě. Milovala jsem jí, i když byla zlá. Foukala jsem jí do nozder a nechávala jsem jí, aby mi dávala pusinky. Vždycky mě celou olízala. Když jsem se na ní směla svézt byla jsem hrozně šťastná. Pod sedlem byla báječná. Klidná, nikam neutíkala. Byla snad lepší než Borka. Po nějaké době nám muž, u kterého byla Brauný půjčil kobylu Kajzu. Byla březí. Tak už byli na ranči zase tři koně.
Jak čas plynul ze mě a z Bonety se staly kamarádky. Vždy když jsme měli jít čistit koně tak ty nejlepší jezdkyně, namyšlené dámy se hnaly pro ty hodné koně. Mě nechávaly schválně Bonetu, protože se jí bály a nechtěly, aby je pokousala a ony pak dostaly vynadáno, že to s ní neumí. Čekaly, že ten kdo dostane vynadáno budu já. Pravda, Boneta mě párkrát chtěla kousnout a utekla mi, ale potom jsem na ní vyzrála. Jednu jsem jí střihla a bylo po zlobení. Už se ode mne nechala normálně chytit a přivázat ke kladině. Nikdy už jsem se nechtěla starat o jiného koně ani na jiném jezdit. Vždycky jsem jí čistila jen já a ona byla jako beránek. Když jsem jí vybírala kopyta tak mi olizovala záda, ale nikdy mě nekousla. Nechala jsem jí. Jezdily jsme spolu vždycky sice jen chvíli a po ohradě, ale mě to stačilo. Nikdy mě nenechali jet s ní na vyjížďku aspoň kousek. Já je ani neprosila, protože jsem věděla, že by mě nepustili a ještě by mi řekli jak se můžu opovážit na tohle zeptat. Mě to nevadilo. Milovala jsem Bonetu. Nebylo lepšího koně než jí.
Čas plynul rychle a šikana se stupňovala. Holky mě bily, kopaly do mě, házely po mě ohryzky, plivaly na mě a ponižovaly mě. Chovaly se ke mně jako k věci.Také mlátily koně bičem za nic. Už jsem to nemohla vydržet a z ranče jsem se slzami v očích odešla.
Rok na to se Bonetě narodilo hříbě. Kobylka Baileys. Nevím pořádně jak vypadá, jen vím, že je strakatá jako apaloosa, něco takového. Ten rok co jsem odešla vznikl u nás jezdecký klub. Ještě než jsem odešla tak chvíli před tím Boneta dostala velký kašel. Nesmělo se na ní jezdit. Pak jsem odešla a nevím proč, ale Boneta se nikdy pořádně nedoléčila. Veterinář řekl všem lidem kolem ní včetně její ,,majitelky", která si mezi tím stihla udělat jezdeckou a trenérskou licenci, že se na ní smí jezdit jen rekreačně a nesmí se honit.
Nevím z jakého důvodu potom odvedli malou Baileys od Bonety pryč do nedaleké vesnice. Prý, aby se odnaučila cucat. Ten rok se jel na ranči Hubert. Byla jsem se tam s tátou podívat. Boneta ho měla jet také, jenže nějaký velký umělec jí pár dní před tím přivázal k volnénu kůlu a ona se něčeho lekla, kůl utrhla a pobila si o něj nohy tak jet nemohla. Jen jsem nad tím nevěřícně kroutila hlavou. Boneta se dívala ven z nově přistavěné stáje. Potom zalezla. Šla jsem ke stáji a zavolala:,,Bony, pojď sem." Vystrčila hlavu jako blesk, měla nastražené uši a chroupala seno. Hladila jsem jí. Zeptala jsem se táty, jestli si myslí, že mě poznala. ,,To víš, že tě pozná. Není blbá." řekl táta. Všichni kolem říkali, ať si na ní dáme pozor, že je to svině. Nevšímala jsem si jich. Přitiskla jsem se na dveře u stáje a řekla:,,Bonýsku, dej mi pusinku." a ona mě začala olizovat jako tenkrát. Ani jednou na mě nevycenila zuby. Zase jsem jí foukala do nozder. Vždycky foukla na mě zpátky. Měla jsem slzy v očích. Než jsem odešla dala jsem jí jablko a slíbila, že se na ní přijdu podívat až pojede příští rok Huberta. Netušila jsem ale, že Boneta už nikdy žádného Huberta nepojede. Ten den to bylo naposledy co jsem jí viděla.
Ten rok jsem začala jezdit ke koním ke kamarádce, která bydlí v té vesnici kde byla Baileys. Nějakou dobu před tím se Boneta s Baileys vyměnily. Hříbě se vrátilo zpět na ranč a Boneta jela sem. Kamarádka bydlí přímo naproti lidem, u kterých kobylky byly. Když jsem k ní přijela s rodiči poprvé, její rodiče nám vyprávěli hrůzný příběh. Jak Boneta tady byla, tak sem za ní jezdila její ,,majitelka" na ní jezdit. Jenže protože už to byla závodnice a Boneta byla líná a ještě k tomu nemocná tak zřejmě uznala, že už není k ničemu. Prý jí popadla a honila jí tady po polích. Lítala tam prý na ní jako splašená. Když se pak vrátily domů Boneta padla vysílením na zem. Byla úplně hotová. Prý jí kousek odtáhli a pak vstala a odešla. Měla zničené plíce. Odvezli jí na jatka a dali jí do salámů. Když jsem tohle poslouchala brečela jsem. Proklela jsem tu holku. Přála jsem jí, aby už nikdy nemohla do sedla. Ona váží sto kilo a pořád chtěla jezdit závody. Začala závodit s Brauný, která se vrátila na ranč. Dokud jí jezdil ten pán, co u něj byla na výcviku vyhrávala kde jaký závod. Byla výborná. Pak jí ale začala jezdit ona. Na jednom závodě jsem se byla podívat a nevěřila jsem svým očím. Před začátkem si šla prohlédnout překážky. Uviděla mě s kamarádkou v hledišti a povýšeně mě pozdravila. Měla na nohách ostruhy. Myslela jsem, že jí je snad utrhnu i s nohama. To je ta nejhorší věc jakou si může člověk na koně vzít. Když pak závodila nemohla jsem se na to dívat. Brauný skákala výborně, ale ona jak je tlustá a má velký zadek tak Brauný ještě nestihla doskočit a ona tím zadkem do toho sedla padla, že Brauný shodila u každé překážky břevno. Neustále jí cukala hubou, mlátila do ní bičem, bodala do ní ostruhy jako ďábel. Brauný jí nemohla unést. To co udělala před poslední překážkou jsem vážně nepochopila. Brauný se už připravovala na skok a ona jí najednou prudce zatáhla zpátky a začala do ní řezat bičem. Brauný do překážky narazila a celou jí zbořila. Samozřejmě, že do dalších skoků nepostoupili. Měla jsem hrozný vztek. Věděla jsem, že Brauný brzo také zničí. To se ale naštěstí nestalo, protože majitel viděl, že ona tu kobylu leda zničí a pořád chce závodit když na to nemá a jen to stojí peníze tak Brauný prodal a tu holku vyhodil. Ona všude rozhlašovala, že odešla sama, protože už neměla na čem jezdit a také, že Boneta špatné plíce zdědila po Borce a byla k ničemu. Jenže já vím, že to není pravda. Borka byla závodní kůň a špatné plíce měla až ve stáří.
Nikdy jsem na Bonetu nezapomněla a ani nezapomenu. Byla to ta nejlepší kobyla jakou jsem kdy znala. Nevěřím tomu, že je mrtvá. Pořád doufám, že jí jednou někde najdu a budeme zase spolu. Že jí budu zase foukat do nozder a honit se s ní okolo ohrady.
Ježdění mi pořád moc nejde, ale už umím více než mě naučili na ranči. Kamarádka mi dodává sebedůvěru. Věřím, že jednou se naučím jezdit tak dobře, abych mohla jet aspoň Huberta.
Boneta však navždy zůstane zamčená v mém srdci. Tenkrát když byla hříbátko a ta holka jí nechala na silnici samotnou to nebyla žádná chyba. Neměla jí nikdy doopravdy ráda. Kašlala na ní. Jen si hrála na to, že jí má ráda.
Fackovala jsem se za to, že jsem odtud odešla, že jsem se raději nenechala otloukat a že jsem tam Bonetu nechala. Kdybych tam zůstala možná by se tohle nikdy nestalo. A proto, lidi, nenechávejte koně ve špatných rukou. Nebojte se zlých lidí. Postavte se jim. Koně za nic nemůžou a je hrozné když umírají kvůli něčí blbosti.
Práce nebo zábava?
Co je vlastně ježdění na koni?
Když jsem k "nám" do stájí začala jezdit hrozně jsem záviděla instruktorům (mým nynějším kamarádům), že se mohou "vozit" na konících zdarma a jezdit kdy a kam se jim zachce.
Stáje Štětice jsou vlastně turistickou jízdárnou, kde si i méně zkušení jezdci mohou vyjet s klidnými koňmi do přírody a podle jejich zkušeností instruktor uváží, jaké "rychlosti bude zařazovat" :)
Před nedávno jsem zde začala také působit jako stráž při jezdeckých vyjížďkách do přírody.
Představa volného ježdění bez časového omezení a někoho cizího ve mně vyvolávala nádherný pocit. Vždyť přece budu jezdit na mých miláčcích zadarmo a budu u nich moci být mnohem častěji než dosud!!!
Poprvé jsem se tedy vydala s kamarádkou do Štětic (již jako instruktor začátečník) na tři dny. Teprve pak jsem doopravdy poznala, co je to být instruktorem!
Chodíte do výběhu pro koně, pak se je notně zablácené snažíte dostat alespoň "z toho nejhoršího", nasedláte a pak přijede zákazník a s vaším "uměleckým dílem" odjede do zablácené přírody. "Kde asi nechali toho pěkného koníka, který před hodinou odjížděl od uvaziště?" Klasická otázka, kterou si kladu vždy, když po hodině uvazuji hroudu bláta, která na mě koulí oči a žebrá o něco dobrého.
Kromě toho nynějšího "koně" na vás čeká také sedlo a uzdečka, které se pod vlivem osychajícího bláta stávají divně šedými, i přes jejich původní černou či hnědou barvu. Takže koníčka pěkně odsedlat, dovést do výběhu, který je kousek dál než bysme občas potřebovali (sem tam trochu nestíháme připravovat koníky) a pak se s chutí můžete pustit do obalených částí koňské výstroje. Sedlo a uzdečku umýt, popřípadě namazat.
Pak je tu úklid stáje. Ve Štěticích je pastevní odchov, takže jsou tu pouze dva boxy např. pro koně nemocné či soukromé. Ale i o tyhle dva se většinou stará silnější pohlaví :) Pak se taky koně musí krmit apod. Já jako holka se těchto aktivit účastním jen okrajově - vozit balíky traktorem k výběhu jaksi nemohu - neumím řídit žádné motorové vozidlo, natož traktor. Takže občas pomáhám při "valení" balíků do výběhu apod.
Ale považte, co je to za krásu si vyjet na koni do přírody…… Jen tak si zacválat a přeskočit si padlý strom.
Ať si říká kdo chce co chce, já mám koně ráda a že občas musím něco udělat??? Bez toho to nejde a pak, když nás to dělá víc pohromadě, je to i zábava.
Koně nejsou jen na rychlé vyjížďky, je to i práce, ALE JÁ MÁM KONĚ RÁDA SE VŠÍM VŠUDY.
Příběch o zemřelém
Všechno začalo osudného 24.prosince 2005. Dlouho jsem po tom toužila, už čtyři roky jsem to chtěla a dnes se mi to konečně splnilo: nedočkavě rozbaluji pod stromečkem malý úhledný balíček, ze kterého po chvíli vypadne obálka, třesoucíma se rukama ji otevírám a čtu. Na tváři se mi objevuje čím dál širší úsměv, zvedám se a objímám oba rodiče. Dostanu koně!!!! Po rozbalení všech zbylých dárků se s rodiči dohaduji, kam pojedeme koníka vybrat. Táta ví, že už dlouho chci koníka z Německa a že chci nějákého z útulku pro dříve týrané koně. Nakonec se dohodneme že 26.prosince se vydáme do několika již vybraných německých stájí a tam si vyberu svého vyvoleného. Večer usínám zaslepená radostí a celá nedočkavá.
Jsou tři hodiny ráno, všude je tma, teplota dvacet stupňů pod nulou, jindy bych byla na svůj budík celá naštvaná, dnes jsem celou noc nespala a jen toužebně se stále dívám na hodinky. Ve tři hodiny konečně zazvoní budík a já vyskakuji z postele, po probdělé noci sice s kruhy pod očima, ale nedočkavá. Ve 3:30 jsem i s tatínkem připravená k odjezdu a vydáváme se na naši pouť, cílem jedna stáj v německém Lipsku. Cetsa je dlouhá, jedeme pomalu, sněží a je nevlídno. Konečně dorážíme ke stáji. Vychází nám vstříct usměvavý mladý muž, shodou okolností Čecho-Němec, takže umí česky, což nám vyhovuje neboť žádní přeborníci v němčině nejsme:-). Pozve nás nejprve do své kanceláře kde nám nabízí čaj a kávu a menší občerstvení a dvacet minut spolu probíráme jaký by měl být můj ihaháček. Když se ohřejeme, tak se konečně zvedáme z pohodlných křesílek. S bušícím srdcem vcházím do první stáje. Areál je obrovský-má asi čtyři stáje, jednu hlavní budovou a halu. Nasávám dávno známý pach koňských těl. Jako ve snách kráčím prostornou chodbičkou a prohlížím si koníky určené k prodeji. Majitel mi ke každému řekne vlastnosti, chování, povídá mi o minulosti. Zaujala mne jedna menší kobylka, kříženec ČT a Hannovera. je to ryzka s krásnou hvězdou na čele?prohlížím si ji, kobylka do mě jemně naráží heboučkým nosem?je krásná, říkám si že na ni nesmím zapomenout a prozatím je pro mne favoritem číslo jedna. Majitel se baví s tátou a já dál procházím stáj. Nakonec dospěju k jejímu konci a už se otáčím že půjdu zpět když tu?z rohového tmavého boxu se ozve tiché zafrkání. Otočím se po zvuku a hledím do malých, tmavých oček. přistoupím blíž. Nečekám na povolení a automaticky odsunuji zástrčku uzavírání boxu a vstupuji dovnitř. Prohlížím si statného tmavého hnědáka. Může mu být tak kolem šesti let. Přejíždím mu po krku, po zádech, zraky mi padnou na odřené nohy a sedřenou kůži na hleznech. Koník se po mně bolestivě ohlíží?a najednou mne z mého transu vytrhne hlas: ?Ne, tohohle ne, ani není k prodeji, je to takový malý zanedbaný šmudla, k ničemu bys ho neužila, poj´d se odívat ještě do té druhé stáje.? mluví ke mně ten mladý muž, který tomu tady velí. Ptám se, proč bych měla mít dobrého koně když jsem mu dvacet minut soustavně opakovala že si klidně pořídím nějákého chudáčka ale hodného?Muž pokrčí rameny a odevzdaně si povzdychne.Když jinak nedáš?Je to pěti a půl letý valach ČT i když v jeho původu se nalézá jeden A1/1. Patřil jednomu pitomci, který ho měl již od narození. Jeho matku si koupil kvůli závodům, ale kobyla se zranila a na závody byla odepsaná. připustil ji a radostně očekával hříbě?pak se mu začal kazit chov, nic se mu nedařilo a on začal hodně pít, byl agresivní a začal týrat koně. Když se narodil tenhle kůň, surově ho hned zmlátil, tak to šlo každý den, koně dusil mlátil bičem a ve dvou letech na něj vzla ostruhy. Kůň má těžké problémy s páteří, do konce života špatný nohy?s tímhle nic nenaděláš.? Zajímá mě už jen jedno: ?Jak se jmenuje?? a pak už jen slyším odpověď: ?Dark Wolf.?
Tím vše začalo. Tím že jsem si v přepravníku odvezla Darka. Přivítání doma bylo bouřlivé, všichni nás vítali a všichni si Darka zamilovali. Dark a já jsme si na sebe tak navykli, že za mnou chodil po celém areálu úplně všude, nechávali jsme mu volnost, protože byl hodný, vyhovoval i ostatním koním a skvěle zapadl do hierarchie. Zažíval nejkrásnější okamžiky svého života a nebyl sám. I já jsem byla štěstím bez sebe, Darka jsem skutečně milovala a nebyla žádná šance, že by nás něco dokázalo odloučit, až jednou?
Jednoho lednového rána, když nám díky bohu odpadla škola, se řítím za svým miláčkem. Jako každý den ho vidím nadšeně běhat kolem východu z výběhu a sylším netrpělivé řehtání. Dávám mu mrkvičku a odvádím si ho z výběhu. Chystám se na trénink, Dark toho ještě moc neumí, jak byl týrán, tak žádný výcvik nepodstoupil a v německé stáji, kde jsme ho koupili, byl odsunut a odstraněn z výcviku z neznámých důvodů. Začala jsem s ním základní jízdárenské cviky, ktré už docela ovládal a po čase i skoky. Dnes měl být na programu náš první parkur. Nadšeně si ho osedlávám a vyrážíme k hale. Opohybuji a skočím pár menších skůčků. Pak požádám kamarádku o stavbu parkuru, mezitím s ejen tak procházíme kolem. Najednou slyším z druhé strany haly křik, nejasně vnímám hlas svého klubového kamaráda Ondry, jak křičí něco, že chce v ale také pracovat on. Odpovídám, že jsem v hale sotva 40 minut a že skončím za chvíli ať počká. Ondřej má svého koně už dva roky a jeho hlavním cílem je jezdit s ním an velké závody. Rodiče mu koupili sporotvního koně za 200 000. To mě a Darka tedy rozhodně nemůže vyvést z míry. Parkur je postaven a my vyrážíme. Blíží se k nám modrobílý kolmáček, výšky překážek jsou všechny do 80 cm, aby je Dark zvládl, pobízím a?..hop jsme za překážkou. Dokonce ve správném cvalu, Dark se snaží jako nikdy, skáčeme přes vějíř a blíží s ek nám minizeď. Pojeď Darku, hopla, hodný koníček. Otáčíme se na zelenobílý oxer?je na Darka docela vysoký, kolem 90 cm. Pobízím, nájezd a vše vypadá dobře a pobídka HOP jsme nad skokem, letíme, je to nádhera?najednou se rozletí obrovské halové dveře a dovnitř se vřítí Ondřej na svém hřebci. Dark ztrácí pozornost, padá do oxeru a snaží se dostat pryč, ale noha se mu zasekla v držáku. Valí se na bok a padá i se mnou, odletím dva metry pryč a slyším ošklivé křupnutí, je mi jedno jestli se něco stalo mně, ale hlavně se nesmí stát nic Darkovi, zmateně se rozhlížím kolem sebe jsem dezorientovaná a najednou spatřím svého koníčka, jak se svíjí v nesnesitelných bolestech na zemi. Chci vstát a běžet k němu, ale s hrůzou zjišťuji, že se nemohu pohnout, se slzami v očích sleduji, jak se můj koník zmítá v křečích, až se nakonec přestane hýbat. ne, to ne, to nemůžeš, Darku?přibíhá ke mně trenérka, po chvíli přijíždí sanitka, nakládají mě na nosítka a zavírají dveře, poslední na co mi padnou zraky je můj věrný Dark?v nemocnici jsem hysterická a chci zpátky k Darkovi, je mi jedno že mám v hajzlu čéšky, je mi jedno že mám zdemolovanou chrupavku, je mi ukradený můj zdravotní stav. Všechno je mi už jedno, chci za darkem, řvu na doktory, na ty senilní hlupáky, kteří se na mě jen shovívavě usmívají a tváří se jakoby nic. vyprosím si propustku domů hned jakmile skončí vyšetření. přijíždím domů, celá rozlámaná, ale to je mi v tu chvíli jedno. Doma je ticho, absolutní ticho, vcházím do obývacího pokoje, ani se nezuju a nesundám bundu, přiletím jak nejrychlejimi to zraněná noha dovolí a zděšeně sleduji oba rodiče a mojí trenérku, jak sedí na sedačce, mamka pláče, trenérka taky a táta se tváří absolutně zdrceně. ?Dark to nepřežil?Dark umřel, už není mezi námi.? ?NE!? vykřiknu v hrůze, roztřesou se mi kolena a sesypu se na zem. Můj dark, můj největší kamarád, můj smysl života?už nikdy nespatřím ta rošťácká očka, ta kukadla, už nikdy mě Dark nebude vítat až se vrátím ze školy, už nikdy si ho nepohladím? Domů mi přivezli jeho sedlo, uzdečku a zkrvavené bandáže?To jediné co zůstalo po mém věrném a konečně poraženém Darkovi.Tento příběh se opravdu udál na jednom statku!!!!
Komentáře
Přehled komentářů
kravyna
!!!!
(Majitelka, 24. 8. 2008 20:55)Lenko,kdyby něco,tak ten příběh psala kamarádka,prý pravdu trochu upravila-ale proč by ne???je to přece příběh.Takže co je vám všm dotoho jestli Borku odvezli na jatka nebo ne????Vám to může bejt ukradený!!!Tak to příště nečtěte!
o třech kobylkách
(Co já wim?, 21. 3. 2008 12:15)jste všichni blbý??Leničko seš nějaká postižená ne???příběh o třech kobylkách je příběh a né skutečnost víš????tak se neser do mé kámošky!!je ti to jasný???
o třech kobylkách
(Rez, 19. 2. 2008 18:22)Vskutku krásný příběh plný ještě krásnějších sraček. Si hraješ na popelku bo co? Máš dost mylnou představu o tom, co je to někoho šikanovat. Když si stála v rohu jak puťka, tak se nediv, že se s tebou nikdo nebavil, ale aby ti někdo ubližoval?!?!?Je to fakt dost ubohý si svojí nešikovnost vylévat na lidech, kteří něco u koní dokázali a tvrdit o nich, že někomu ubližovali, at už koním nebo chudince tobě.....měla bys někdy použít hlavu než něco vypustíš do světa!!!Probud se ze sna!O koně na ranči bylo,je a bude vždycky dobře postaráno.
o třech kobylkách
(Lenka, 19. 2. 2008 18:06)autorka se stydí i podepsat to taky moc nepodporuje věrohodnost toho článku - no mohla by si napsat knížku, ale rozhodně ať neprohlašuje, že je to založené na pravdě
co to má znamenat!!!
(Lenka, 19. 2. 2008 18:04)příběh o třech kobylkách je naprostá slátanina, co je na tom pravdy? byla kobylka Borka a měla 2 dcery Bonetu a Brauny, pak už byla stará a její majitel se nemohl dívat na to, že umře a tak jí prodal (ne na připuštění jen blázen by připouštěl 18 letou kobylu) po 14 dnech dostala infarkt myslím že za tu chvíli by ani nepoznala že je březí takže další blábol, je pravda že na ranči byli holky, který byli oblíbenější já sem mezi ně taky nepatřila, ale rozhodně nikoho nekopali nebo nemlátili. Boneta byla moje láska je pravda že kopala a kousala ale jenom toho kdo se jí bál a takových bylo hodně - já sem mezi ně nepatřila. Měla špatné plíce a tím, že se jí narodilo hříbátko, tak se její stav prudce zhoršil!!! Nemohla už udýchat sama sebe a jen se trápila proto jí majitel nechal odvézt na jatka - NIKDO jí neuhnal až do konce byla na ranči já jsem na ní jezdila po dobu její březosti i po ní a mohla jezdit jenom bez sedla takže o žádný lítání nešlo!!!a ta "majitelka" jak píšeš na ní v té době už dávno nejezdila a navíc nikdy neměla trenérskou licenci! Bayleis je šimla! a prostě polovina věcí jsou tady prostě keci v peci!!! jak si můžeš dovolit takhle lhát to prostě nechápu!!!
ahojky
(gabina, 20. 11. 2007 12:27)mě se líbí příběh:O TŘECH KOBYLKÁCH!!je moc hezký a máš supr stránku!!!!!!!!
debil
(debil, 2. 10. 2012 17:24)